Zííííív! Dobré ráno! Kouk z okna – no to si snad….

Ono normálně prší. Ale sprcha hadr! To zas bude příjemný den v ulicích města. Neapol naštěstí skýtá zábavu i do nepohody, a sice podzemí. Sotteranea Napoli nabízí komentovanou prohlídku prostoru antického akvaduktu. Později, ve středověku, tu místo vody skladovali odpadky. Dnes jsou odpadky na ulicích, takže tady zas může být voda. Byla to příjemná hodinka a půl. I když prostor sám tak fascinující není. Konečně, je to jen nádrž na vodu. Větší zážitek je samotná cesta k němu. Jde se chodbičkami vysekanými do skály, občas moc úzkými, občas moc nízkými, jako v nějakém dole. Opět klaustrofobický zážitek! Slečna průvodkyně tomu navíc dodala správňáckou atmosféru, téměř hororovou. Ne že by nás přímo strašila, ale uměla si roztěkané turisty srovnat do latě. Chvílemi jsme se skoro báli, kdy nás seřve jak malé haranty, případně nás nechá uprostřed podzemí napospas permoníkům. Měli jsme ale štěstí, vyvedla nás zpět na světlo a ještě nám ukázala zbytky antického amfiteátru. Ty jsou skutečně “citlivě” zakomponovány do současné zástavby. Konkrétně z jednoho kousku bylo udělané skladiště brambor a později garáž pro skútry, druhý kousek byl patrný jako stěna u nějaké paní doma. Tyto dva prostory byly převzaty muzeem (paní vystěhována) a to je nyní ukazuje turistům. Zbytek starořímského divadla dále slouží nejrůznějším více či méně důstojným účelům.

Mezitím zpoza mraků vykouklo sluníčko a vykouzlilo nám na tvářích úsměv. Z podzemí jsme pokračovali takovým malým, trochu chaotickým okruhem k Duomo (neapolská katedrála je fakt boží kostel), náměstí Cavour, historické lékárně v Ospedale degli Incurabili (špitálu pro nevyléčitelné pacienty – ovšem ta byla zavřená, takže smůla) a zpět do starého centra. Tady jsme pak navštívili další, po mém soudu nejlepší lákadla Neapole – S. Paolo Maggiore, uličku řemeslníků Via S. Gregorio Armeno, kde lze pořídit především betlémy jako živé, hlavní neapolskou “třídu”, které se říká Spacca Napoli (něco jako “ulice, která rozděluje Neapol”).

Ale hlavně tři místa nám, doufáme, uváznou navždy v paměti. Jedním je Santa Chiara – gotický kostel zajímavý hlavně svou strohostí, atmosférou a také muzeem a klášterní zahradou zdobenou výjevy malovanými na keramiku (majolikami). Druhým pak jezuitský kostel Gesu Nuovo, který je hned naproti. Je to nádherný chrám zvíci tří kostelů v jednom – monumentální prostor, jaký jsem asi ještě neviděl.

A tím třetím uváznuvším místem je zlatý hřeb – Cappella Sansevero. V této malé kapli jsou pochováni vévodové ze Sansevera, kteří ji nechali v šestnáctém století postavit. Ti ovšem až takový dojem nezanechali. Zato výzdoba tohoto nevelkého sálu je vpravdě mistrovská. Jsou tu sochařská díla hraničící s uvěřitelností. Zahalený Kristus z roku 1753 od Giuseppe Sanmartina, Cudnost (La Pudicizia) od Antonia Corradiniho z roku 1750, která představuje ironické zosobnění smyslné ženy, pečlivě zahalené, ovšem do vše odkrývajícího závoje. A také socha Prozření (také Odkrytí) od Francesca Queirolo rovněž z roku 1750. Ta představuje učence vymotávajícího se ze sítě. Tato tři díla nám vyrazila dech svou absolutní realističností. Vůbec nevypadala jako sochy z mramoru. Opravdu se nám chtělo věřit, že z “cudné” ženy vítr v příštím okamžiku sfoukne závoj, učenec ze sebe shodí provazovou (ve skutečnosti kamennou) síť a Ježíš, ten že vstane, nasadí si korunu, sebere hřeby a půjde si to s Římany pěkně od plic vyříkat. Fakt megaboží, že něco takového vytvořil člověk. A ještě k tomu ve všech třech jmenovaných případech z jediného kusu mramoru.

Někdo by mohl namítnout, že to je nuda, v podstatě jen hromada kamení. Pro takové kaple Sansevero nabízí i lákadlo poněkud jiné. V šedesátých letech osmnáctého století Raimondo di Sangro, princ ze Sansevera vytvořil dvě zvláštní sochy. Jsou to modely lidské oběhové soustavy v životní velikosti. Tepny i nejmenší žilky jsou na nich ztvárněny tak přesvědčivě a hlavně přesně, že to ve své době dalo vzniknout zajímavým teoriím o způsobu vytvoření těchto skulptur. Jedna praví, že princ určitě nechal vpravit živým lidem přímo do žil konzervační prostředek. Ten je sice usmrtil, ale umožnil zachovat jejich krevní řečiště v takovém stavu, že je bylo možné “navléknout” na figuríny a vystavit. Až v roce 2010 však potomkové tohoto tajemstvími opředeného muže svolili k vědeckému prozkoumání obou modelů (princ sám nikdy neprozradil, jak sochy vyrobil). Zjistilo se, že žíly jsou tvořené železnými dráty obalenými látkou, pokrytými včelím voskem a obarvenými. Takže zase nuda.

Potom, co jsme se namlsali sochařských i kostelních zážitků, se nám zachtělo mlsat opravdu. Měli jsme zálusk na místo nazvané Gino Sobrillo. Prý tam dělají nejlepší pizzu ve městě, stojí se tam fronty a je to tam prostě super. Měli jsme ovšem teprve poznat, že všechny restaurace mají od asi tří do sedmi hodin siestu. A na hodinkách stálo pět! Ještě k tomu začalo zase bezohledně pršet, a tak se nám ani nechtělo lítat po okolí a hledat nějakou otevřenou jídelnu. Zalezli jsme do nějakého baru a tam ty dvě hodinky schli s čajem v ruce. Těšili jsme se do Sobrilla na pizzu. Musíme říct, že pověsti nelhaly, opravdu se tam stojí fronty. A tím to končí. Pizza sice dobrá, ale na “wow” to nebylo, obsluha vysloveně nepříjemná, pod “oranžádou” si představují klasickou fantu – a servírují ji do plastových kelímků. Nejde nám do hlavy, proč na tohle lidi stojí frontu. Nestojí to tu ani za minutu čekání. Takhle dopadnout v Neapoli? Naše bříška pláčou!

Nicméně najedeni jsme, tak hurá domů. Zítra nás čeká výlet, tak snad se v tom světě neztratíme!