Tak dnes upršenou Neapol poprvé opustíme a vydáme se zpět v čase. Zpět do doby, kdy lidé žili se sopkou za zadkem a dovolili si ignorovat její varování. Bohužel málokdo z nich měl šanci toho litovat. V podstatě bezvýznamné, druhořadé městečko Římské říše se pod nánosy sopečného prachu schovalo zubu času, a tak si dnes my, turisti, přijdeme na své.

Zvládli jsme všechny nástrahy neapolského metra, na mapě neexistující linkou jsme se dopravili na hlavní nádraží, sedli na železného oře a hurá – mínus dva tisíce let. Cesta trvá asi tři čtvrtě hodinky, takže se to dá vydržet. Každý nám říkal, že Pompeje jsou obrovské, a že jít tam na vlastní pěst je blbost. Zopakoval nám to i pán v informační kanceláři přímo v Pompejích na nádraží a hned nabídl komentovanou prohlídku nebo alespoň audioprůvodce. Vzali jsme to audio – v místním podání mobilní telefon s nainstalovanou aplikací, totiž mapou s očíslovanými body zájmu. U každého čísla telefon zahrál děsně autentickou antickou hudbu a řekl pár slov. Větší problém ale byl, že body zájmu v aplikaci vůbec nekorespondují s body zájmu v papírové mapě, kterou jsme měli, a mapa v aplikaci je příliš, řekněme, schematická. Kromě Fora (jakéhosi antického Václaváku) jsme skoro nic nedokázali najít. Vyhozené peníze a hlavně čas! Lepší by bývalo bylo obstarat audio průvodce přímo v pokladně u zřícenin. Za stejnou cenu, ale použitelné kvality. Tak holt příště. Po čase jsme se tedy přestali honit po nezajímavých zákoutích, o kterých nám chtěl audioprůvodce vyprávět, a začli jsme se toulat. Užili jsme si to daleko víc a nakonec jsme našli i některé z “nějdůležitějších” míst. Nejlepší byla ale stejně ta atmosféra dvě milénia starých ulic, domů, lázní, chrámů, “restaurací” a také amfiteátru. Tam na lyru zahrál i sám císař Nero. Lze si představit, že sklidil bouřlivý potlesk. Kdo by netleskal, stal by se asi bezva sváčou pro lvy.

Ještě ráno jsme si připouštěli pochyby, co chceme v Pompejích dělat celý den. Vždyť je to jen kámen na kameni – takový uspořádanější kamenolom. Nakonec jsme stěží stihli zavírací hodinu a byli bychom tu bývali vydrželi ještě déle! Kamenné město staré jako civilizace sama (okay, ne tak úplně) nám přišlo nejhezčí večer, když už slunce zapadalo. Objevili jsme tu několik opravdu pěkných koutů, o kterých průvodce bezostyšně mlčel, přitom byly oázou zeleně mezi ulicemi z kamene, a měly zvláštní atmosféru. Poznali jsme však, že je čas to tu zabalit, protože oba foťáky už neměly energii dál pracovat. Tak dobře, východ, nádraží, vlak, zase Neapol.

A jídlo! Kampánie je vyhlášená skvělým jídlem, Italové jedí rádi a žádným blafem by se neodbývali. Přímo Neapol je pak domovem a místem vzniku pizzy – toho kulatého koláče s kečupem. V hostelu nám prve řekli, že dobře se dá najíst doslova všude. Tak jsme to moc neřešili. Jenže – když jsme byli hladoví, tak jsme jak naschvál nemohli za žádnou cenu najít jakékoliv místo, kde by se dalo najíst. A když už, tak měli samozřejmě minimálně do sedmi hodin zavřeno. Nakonec jsme do jedné restaurace zapadli a ano, celkem dobře se najedli. Jen obsluha nás zase nějak neměla ráda. Vzpomínáte na jídelnu na základní škole? Jak tam paní kuchařky bezmyšlenkovitě, automaticky, bez známky zájmu kydaly UHO na talíře a házely vám je na tác? Asi tak nějak se tvářila naše obsluha. Strašné, ubohé, málem nám tím zkazili chuť k jídlu. Ale nedali jsme se a břicha si statečně nacpali. Na nás si nepřijdou!

Zítra nás čeká zase Neapol a pokud možno vše, co jsme nestihli první den. Už teď trochu tušíme, že ne všude strávíme tolik času, kolik bychom si přáli. Proč jen tu nemůžeme být na měsíc?