Je pátek a my se naposledy pořádně projdeme Neapolí. Zítra odjíždíme na jih a tak si musíme vybrat místa, která je třeba za každou cenu vidět. První volba padla ještě jednou na staré centrum, konkrétně na kostel Chiesa di Santa Maria delle Anime del Purgatorio ad Arco. Je zvláštní tím, že je to bašta kultu uctívačů mrtvých. Ten tu (v některých dobách víceméně tajně) provozuje své rituály už pár set let. Jeho přívrženci věří, že duše, které jsou v očistci, v noci přicházejí do domů svých příbuzných a prosí je o přímluvu u Boha – to jest o nějakou tu modlitbičku. Samozřejmě ani kuře zadarmo nehrabe, takže dosud živí příbuzní se za, na příklad, dědečka či jiného prosebníka u Pána přimluví, ale na oplátku děda, až si jej Nejvyšší povolá z očistce k sobě do nebe, zatahá za nitky, aby se ti zatím ještě živí, až nastane jejich čas, pokud možno vůbec očistcem zdržovat nemuseli, a putovali expres přímo do nebe. Případně jim může splnit jiná přání, podle toho, co zrovna komu příjde přednější. Tenhle trochu překombinovaný systém tu funguje už od počátku šestnáctého století a dodnes se mu obstojně daří. V podzemí kostela je tak ještě jeden kostel a jeho součástí je kostnice a v hlíně také několik hrobů. Ten pocit, když pod zemí vstoupíte do místnosti, kde se pod hlínou zřetelně rýsují její stálí obyvatelé, se nedá popsat. Je to něco mezi “wow” a “a do háje”. Každopádně velice působivý zážitek.

Teď už ale byl čas definitivně staré město opustit. Zamířili jsme do přístavu. Upřímně, mohli jsme sem klidně zamířit i dříve. Přístav je totiž jiný svět, takový klidný, pokojný, prosluněný. Cestou jsme vynechali prohlídku Castel Nuovo. Chceme se ještě vyškrábat na Vomero, kopec nad městem, kde je kostel sv. Eliáše, klášter sv. Martina, ale především údajně nej výhled. Pro ten musíme něco obětovat. On výhled po setmění není to pravé. Na slavném náměstí Piazza de Plebiscito nás zamrzelo, že ze tří stran bylo obehnáno lešením, včetně kostelu San Francesco di Paola. Mnoho hezkého tu nezbylo. Také celé Teatro di San Carlo, tento předvzor všech operních domů, bylo pod lešením. Vůbec jsme měli nějakou smůlu. Spoustu pěkných věcí před námi Italové zavřeli nebo schovali. Asi daň za turismus mimo hlavní sezónu. Právě, když jsme z toho začínali být maličko nakrknutí, došli jsme k vodě. A k lodičkám, a k výhledu na zátoku s Vesuvem v pozadí. Pohoda, klid, žádný ruch, žádné troubení, úplně jiné město. Přišlo nám to lepší než všechny hrady Neapole. Na notnou chvíli jsme tu zakotvili, ale bohužel i odsud jsme se nakonec museli hnout. Vzali jsme to kolem slavného Hradu na vejci. V jeho základech je prý vejce a kdyby se rozbilo, Neapol stihne zkáza. Vejce však není součástí prohlídky, takže zas nebude k snídani omeleta.

Jelikož Vomero je do kopečku a to je moc námahy, svezeme se lanovkou. Lanovek tu mají několik, vypadají zhruba jako ta na Petřín, mají každá několik stanic a fungují jako běžná součást MHD pro místní i pro turisty. On ten kopeček je totiž opravdu spíš krpál. Vybrali jsme si tu pravou a za chvilku jsme byli nahoře. Ještě krátká procházka (mimochodem zase úplně jiná tvář města – všude čisto, žádné odpadky, mnohem menší provoz i hluk) a jsme tam. V kostelu sv. Eliáše je nějaké muzeum moderního umění, celkem nic moc. Ale ten výhled! Fakt boží. Po dvou dnech v Neapoli jsme shůry dovedli rozeznávat objekty, které už jsme navštívili, a o to víc jsme si užívali městečka (jako) na dlani. Tohle byla rozhodně jedna z hvězd neapolského pobytu. Bohužel Slunce už bylo utahané jako kotě a šlo pomalu spát. Z výhledu tedy nezbylo, než jít zase dolů. Riskli jsme strašidelné, ač osvětlené schody přímo do Španělské čtvrti. Bylo ještě před sedmou hodinou, takže, jak už víme, restaurace mají zavřeno. Poslední síly jsme tedy investovali do nákupů na jedné z obchodních ulic, Via Toledo. Síly došly chvíli po sedmé a my jsme vpadli do Osteria Il Gobbetto. V kontrastu se včerejším i předvčerejším zážitkem nás tu přivítali, usmívali se na nás, doporučili, co by tak našim chutím nejlépe sedlo, starali se o nás jako o vlastní. Jídlo bylo vynikající, servis též. Chrochtali jsme si blahem. Zlatý hřeb ovšem přišel, když majitel restaurace vyzval Janču k tanci. Marně se snažila rychle rychle zaplatit. Neutekla mu. Co vám budu povídat – to byl zážitek! Vůbec se nám odsud nechtělo. Ale byl večer a večer se má spát! Tak dobrou noc. Poslední strávenou v Neapolisu.