Po snídani, při které nemůže chybět všudypřítomná nutella v baleních nadživotní velikosti (Italové ji, zdá se, vážně jedí po kilech – byla všude a ve všem), jsme se už nacvičenou cestou v plné polní dopravili do Herculanea. Odsud chceme nejdřív na Vesuv a pak si prohlédneme vykopávky. Pořídili jsme odvoz na sopku a vyrazili. Auto nás nemůže vyvézt až ke kráteru. Jen někam do půlky hory, odkud je třeba použít vlastní zadní. Tak tedy do toho. Za ten výstup to určitě stojí, jen počasí nám dělalo starost. Dole ještě v pořádku, ale kráter se zdál v nedohlednu. Jak jsme v potu tváře stoupali, bylo nám více a více jasné, že před námi schovali i celou horu. Vrchol byl zahalený do mlhy, viditelnost tak pět metrů a z půlkilometrového kráteru nebylo vidět ani ň. Zpočátku jsme si ještě odmítali přiznat, že bychom mohli mít takovou smůlu, a pobíhali sem a tam v zoufalé naději, že o kousek dál už vidět bude. Pochopitelně nebylo, a tak: byli na Vesuvu – ano; viděli Vesuv – ani náhodou! Je to hrozná škoda, těšili jsme se a teď vidíme akorát tak hovorově řečeno velký kulový.

Čest dnešního dne tak už můžou zachránit leda vykopávky. Pompeje totiž nebyly jediným městem, se kterým si onoho roku 79 Vesuv vyřizoval účty. Jedním z dalších bylo městečko Herculaneum (italsky Ercolano). Narozdíl od Pompejí, které zasypal sopečný prach, sem se vylila láva a celé město zůstalo zakonzervováno do výše dvanácti metrů. Všichni tu zahynuli během pár minut, což je hrůza. Morbidní turista ovšem zaplesá. Celé domy nebo alespoň jejich části zůstaly zachovány, lze se jimi projít, někde jsou do dnes i malby na stěnách, dlažba na podlaze, … Člověk má skoro pocit, že se zpoza rohu objeví otrokář s bičem a zapřáhne ho do práce. Hrůza pomyslet! Pompeje jsou skutečně ruiny – pěkné, ale tak trochu bez příběhu. Zato v Herculaneu si lze domýšlet chybějící kousky a představovat si, že tu skutečně žili lidi, pracovali, jedli (měli tu i několik “restaurací”), bavili se. Herculaneum, ač menší než Pompeje, přišlo nám takové nějaké uchopitelnější, představitelnější, více pro laika než pro archeologa. Rozhodně splnilo svůj cíl a opět dnešní den přeřadilo z “promrhaný čas” do “supeeeer!”.

Můžeme se tedy přesunout do Sorrenta, naší výchozí stanice pro cestu po Amalfánském pobřeží. Máme tu ubytování ve Via degli aranci – pomerančové ulici. Před usnutím jsme se ještě stihli projít centrem a najít místo, kde by nás něčím dobrým nakrmili. Fazolová polévka za neplánovaných 8 € (asi 250 korun) uzavřela dnešní den. Ale byla dobrá.