Dnes nás čekal jeden z nejočekávanějších zážitků celého výletu – Amalfánské pobřeží. Nádherné výhledy, zátoky, domečky na skalách, moře a zážitková jízda autobusem. Na to všechno jsme byli zvědaví. V infocentru jsme si všechno zjistili – ze Sorrenta jezdí autobus do Positana a Amalfi. Odsud pak jiný do Salerna – naší cesty cíle. To bude super den!

Ovšem ne v Itálii! Paní v infocentru nevěděla, že je uzavřená cesta mezi Positanem a Amalfi. Naopak o tom dobře věděl prodavač jízdenek v trafice – prý to nejezdí už týden. Prodavač zase ale neměl celodenní lístky, prý je třeba si koupit jednorázové. Že se dá ty celodenní koupit o patro výš v pokladně železnice, o tom netušil. Je totiž víkend a to lístky na vlak platí i pro autobusy a opačně. Ve všední den to takto nefunguje. Vtipný systém. Postupně jsme zjistili, že můžeme jet busem do Positana, pak zpět do Sorrenta, vlakem asi hodinu do Neapole, tam přesednout na jinou železniční společnost a svézt se do Salerna. Odtamtud zítra můžeme jet do Amalfi. Jednoduché jako facka. V informačním centru neměli ani internet a v pokladně vlaků nám jen řekli, že z Neapole do Salerna jezdí jiná společnost, takže ani ceny ani jízdní řády jsme nezjistili.

Nuže dobrá, první krok je cesta do Positana. Autobus se řítí klikatými uličkami, které se zdají užší než on, pod ním desítky metrů srázu, v něm dav fotících turistů a řidič, který jednou rukou kroutí volantem, druhou rukou drží telefon a třetí rukou řadí. Nebo čert ví, jak to udělal, že nás všechny dovezl živé.

Teď jsem se dostal do místa, kde bych měl popsat Positano. Úkol věru nelehký. Je to jako skalka zručného nimroda. Jen je trošku větší, noří se do moře a místo vzácných bylin jsou na ní rozeseté domečky, kostely a celé ulice. Řady domů jsou zaseknuty do skály tak strmé, že z patra jednoho je fajn výhled přes střechu druhého. Když chtějí místní na návštěvu k sousedům, skoro aby lezli po žebříku. Celé skalní stěny jsou takto zastavěny až dolů k moři. Tam jsme s nadšením docupitali i my a přepli se do fotograficko-japonského režimu (úvahy o tom, že co sejdeme, budeme muset také vyjít zpět, jsme nechali na potom). Věděli jsme, že tu bude hezky, ale vlastní zážitek předčil očekávání. Je to nádherný kousek země a všem, kteří se kdy budou potulovat v okolí, jej vřele doporučujeme.

Bohužel, jak už to tak u výletníků bývá, když jsme se vynadívali, museli jsme si sbalit saky paky a vyrazit zase na cestu. Další bod programu je návrat do Sorrenta a vlakový přesun do Neapole. Tam jsme měli za úkol zjistit, kdy co jede do Salerna, a koupit lístek. Zdánlivě snadná věc – zajdem do pokladny. Podařilo se nám zvědět, že vlak jede za pár minut, a koupit lístek. No, a teď začala zase Itálie. Přestože slečna v pokladně viděla náš vlak v rezervačním systému, tak ten vlak ve skutečnosti nejel. Bylo potřeba počkat asi hodinu a půl na další spoj. Někdo prostě zapomněl zrušený vlak odstranit z rezervačního systému, i když v jízdních řádech už nebyl. Takový malý stresíček. Dá nám to však alespoň čas se zajímat o to, jak v Salernu vlastně najdeme náš hostel. Adresa zněla Via dei Canali a dost. Žádné “kudy se k nám dostanete”. Prochodili jsme s telefonem celé neapolské hlavní nádraží, ale nedokázali jsme najít žádnou možnost připojení k internetu. Ani u McDonald’s, kde samozřejmě avizovali wifi free, žádná wifi nebyla. Jednadvacáté století zatím nedorazilo. Nakonec jsme naběhli do nějakého infocentra, jestli by nám paní nepomohla. Paní byla ochotná, upřímně se snažila, ale už u věty “Mám tady mapy celého světa, s výjimkou Salerna.” jsme začali tušit, že je to šlápnutí do prázdna. Po pár minutách, kdy se nám paní snažila nabídnout mapu celé Kampánie, jsme jí navrhli, jestli by se mohla podívat na internet. Se strachem v očích koukla po stroji. Evidentně nebyli kamarádi. Nakonec našla navigaci pro automobily z Neapole do Salerna a prohlásila, že naše ulice je poblíž salernské katedrály. Bohužel bez té mapy, kterou jsme pořád neměli, nenajdeme ani katedrálu. Paní se omlouvala a vysvětlovala nám, že je to tím, že má v kanceláři nový monitor. S tím starým jí to prý šlo. Na to se celkem nic nedalo namítat, zřejmě jí italští technici vyměnili i Google a celý internet. A tak jsme zjišťování trasy museli nechat až na Salerno.

Tam jsme sice bloudili, ale nakonec jsme místo určení našli. Měl to být klasický hostel, ale byl to klášter Ave Gratia Plena. Od roku 1650 sloužil jako útočiště pro dívky na okraji (bůh ví, co si pod tím představit), a dnes tedy nám. Na férovku nás umístili zvlášť na pokoje, dokonce na jiná patra. Pokoje byly spíše velkými celami s v řadě vyrovnanými lůžky přesně tak, jak to známe z filmů (nevím, jestli má některý z čtenářů osobní zkušenost). Bylo to tu obrovské, prázdné, strohé, strašidelné. Tak uvidíme, jestli se tu nepropadneme rovnou do pekla. Ještě jsme skočili do blízkého baru na skleničku. Za střízliva jsme to nedali.

A pomodlit a spát!