Tak nocleh v klášteře se osvědčil. Až na pár specifik, která právě činí ten rozdíl od běžného hostelu. Cely jsou strohé a chladné. V noci byla trochu zima. Dále v 7:00 zaznělo třicet pět úderů zvonu, což spolehlivě zarazilo jakékoliv nadbytečné lenošení. A hlavně – z šesti lůžek v mé místnosti bylo obsazené jen to moje, u Janči to bylo podobné. Většina hříšných duší se sem zřejmě bojí, a tak nechává prostor k dobru nám, světcům.

Po snídani jsme se sebrali a vyrazili do Amalfi – dalšího městečka na tom zvláštním a krásném pobřeží. Dostali jsme tip, že se máme jet podívat i do Ravella (aka Ravioli), že prý je tam místo zvané Villa Cimbrone, odkud je ten úplně nejvíc nejkrásnější výhled. No tak to jdeme zkusit. Cesta do Amalfi je dlouhá asi třicet kilometrů, ale její zvládnutí zabere skoro hodinu. Jede se totiž opět po pobřeží, takže řidič může volant ukroutit a šlape spíš na brzdu než na plyn. Nejdřív ale to Ravello.

Je to malinké ospalé městečko vysoko na skalách. Je to přesně to místo, kde všechny ulice vedou do kopce a k sousedům se chodí po schodech. Z pár míst jsou moc pěkné výhledy na okolní skály. My ale máme namířeno do zmíněné Villy Cimbrone na výhled na moře. Dlužno přiznat, že vstup není právě levný, nicméně stál nám za to. Nejde totiž jen o výhled. Jedná se o velkou zahradu plnou nejrůznějších soch, promenád, minilesíků, průchodů a všechno je tu děsně moc fotogenické. Než jsme se přes zahradu prokousali k výhledu na záliv a moře, uběhla dobrá hodinka. Pokochali jsme se a další hodinku se dostávali zpět k východu. Cítili jsme totiž nutkavou potřebu tu všechno vyfotit. Ve zbylém čase jsme prochodili toto malebné městečko křížem krážem a pak konečně sedli na bus do Amalfi.

Jako všechna města v téhle oblasti, i Amalfi je v podstatě postavené na skále. Na rozdíl od třeba Positana však není tak velké a také se zakousává více do vnitrozemí. Nalézá se totiž na místě, kde je zrovna taková malá proláklinka mezi skalami. Může si tedy dovolit mít hlavní ulici, která nekopíruje tvar pobřeží, ale je k němu naopak kolmá. Z ní pak vybíhají menší boční uličky. Většinou jsou ve formě schodů téměř do nebe. Celé centrum města jsme si prošli a pak zapadli do infocentra, aby nám poradili, co se tu dá ještě vidět. Slečna lámanou angličtinou vyjmenovala těch pár míst, kde už jsme byli, přihodila dvě atrakce kousek za městem, které navíc už byly zavřené, a řekla: “A to je všechno.” Zabavili jsme se tedy na molu bičovaném přívaly vody a dalším autobusem riskli cestu zpět do Salerna.

Jestli nám denní přejezd pobřeží přišel napínavý, jízda za tmy byla teprve tím pravým zážitkem. Kdy se zpozarohu vyřítí skútr nebo auto? Kdy přejedeme neoznačeného pěšího? Kdy řidič přehlédne zatáčku a pojede rovně? Jsme rádi, že jsme to zažili, ale jsme také rádi, že jsme to přežili. Zpátky v Salernu jsme navštívili takový park (Villa Comunale di Salerno) ozdobený spoustou (opravdu spoustou) různých postaviček a výjevů vyvedených svítícími neony a žárovičkami. Pro nás, kulturou a přírodou přesycené, to byla taková nálož kýče, že se nám to až líbilo. Hlavně tedy mně. Touto hodnotnou zábavou jsme zakončili den a mohli se v našem klášteře uložit k spánku.